Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Život mezi zkamenělinami 

 

Barrandienem se nazývá oblast mezi Prahou a Plzní, na jejímž území se nachází velké množství geologicky a paleontologicky významných lokalit.

Jsou z období starších prvohor, z Paleozika. Jeho významnou součástí je nejen Český kras, ale také samozřejmě Prokopské a Dalejské údolí. Jako první tuto oblast probádal francouzský paleontolog 

(z našich informačních brožur, které jsou k dispozici na naší základně - mapka)

Joachim Barrande 1799 - 1883

 

   Podivínský pán, který se domlouvá lámanou češtinou a kupuje od místních dělníků za nemalé peníze „kamenné brouky“. Tak nějak asi viděli Joachima Barranda obyvatelé povodí Berounky v polovině 19. století. Netušili, že jde o vědce, který se natrvalo zapíše do historie

 Cesta, která z Barranda učinila jednoho z největších paleontologů, započala skromně. Narodil se ve Francii 11. srpna 1799 v městečku Saugues, které se díky aktivitám právě naší společnosti stalo partnerským městem Prahy 5, o čemž se MČ Prahy 5 nějak nezmiňuje a prezentuje to jako svou aktivitu. Jeho otec byl malým obchodníkem a považoval za svou občanskou povinnost umožnit svým synům nejvyšší možné vzdělání a jej poslal na pařížské Stanislavovo lyceum. S bratrem se stal premiantem ročníku a úspěšně složili zkoušky na vysokou školu École Polytechnique, kterou Napoleon proměnil na v podstatě ve vojenskou akademii, kde studenti byli vyučováni na útraty ministerstva války, nosili uniformy a bydleli v internátu. Právě zde Barrande získal základy neobvyklého vzdělání. Následně studoval na vysoké škole technické se zaměřením na pozemní stavby. Také bratr Joseph byl úspěšný a později řídil i projektování sibiřské magistrály.

Joachim měl však před sebou jiný osud a stal se jednou z nejvýznamnějších postav paleontologie. Pomohla mu zejména šťastná okolnost, že se více než dobře zapsal do paměti velikánů mezi svými učiteli. Mezi nimi nechyběly osobnosti typu Georgese Cuviera, zakladatele srovnávací anatomie a paleontologie obratlovců, nebo Jeana-Baptisty Lamarcka, biologa a autora jedné z prvních evolučních teorií. Právě na jejich doporučení si vévoda z Angoulême, následník francouzského krále Karla X., vybral talentovaného Barranda za vychovatele a učitele přírodních věd pro svého syna, Jindřicha z Chambordu. Tato skutečnost měla změnit Barrandův život způsobem, jaký neočekával a zprvu se snad jevil jako tragický. Nakonec však přispěl k tomu, že se rodilý Francouz nesmazatelně zapsal do dějin jiného národa.

Z Paříže do Čech

V roce 1830 zachvátila Paříž bouře nespokojených obyvatel, vedoucí k sesazení Karla X. z trůnu. Obešla se však bez masových poprav a Karel X. musel opustit Francii, včetně hraběte z Chambordu a s ním odjel i jeho vychovatel Barrande. Strávili rok ve skotském Edinburghu, a pak na nabídku rakouského císaře Ferdinanda I. Dobrotivého a usídlil se na pražském Hradě. Jisté je, že Barrande se v Čechách neskrýval a ani zde nehledal nový domov. Do Francie stále zajížděl a v Paříži měl dokonce pronajatý nedaleko Sorbonny.

Nesprávná pověst podivína

Nálepka askety, který se prochází ve starém kabátě, aby mohl pracovat ve svém chudém pokoji na sbírce zkamenělin, není zcela přesná. K dámám se choval dvorně, za každých okolností „zůstával Francouzem“. Jeho pověst výstředního profesora, neustále zapichujícího nos do země pod sebou, je však asi neoprávněná a vychází spíše z mentality tehdejší doby, která ve vědcích viděla odtažité podivíny. Dělníci, které Barrande učil vyhledávat, sbírat a nosit mu zkameněliny, jej naopak popisovali jako bodrého pána, který si našel čas popovídat si s nimi a někdy jim vypomohl radou nebo penězi.

   Ne každému je známo, že hospodyni dělala Barrandovi matka spisovatele Jana Nerudy, Barbora Nerudová. Neruda měl Barranda v úctě, o čemž svědčí i fakt, že mu přinesl ukázat svou první vytištěnou básnickou sbírku Hřbitovní kvítí.

Kouzlo zkamenělin

Barrande obýval poměrně pohodlný, i když chudě vybavený pavlačový byt. Jeho sbírky zkamenělin postupně rostly a nabývaly podoby muzejních depozitářů, pro které už v bytě nebylo kam šlápnout. Nejednou prý Barrande káral paní Nerudovou, aby mu v zápalu úklidové horečky nevyhazovala zkameněliny na smetiště.

Půvabná terminologie skalníků, lamači kamene neboli skalníci, kteří Barrandovi přinášeli zkameněliny, vytvořili vlastní názvosloví, jímž označovali trilobity a další zkamenělé prvohorní tvory. Tak se místo vědeckých názvů Odontochile, Dalmanitina nebo Dicranopeltis objevují půvabná jména „dvorecký rak motýlový“, „veselák“ nebo „zamračená hlavička, kropenatý ocásek“. Díky těmto výstižným názvům se mohl francouzský učenec domluvit s českými skalníky, pro které byla latina přece jen příliš složitou řečí.

Pro ni však zkameněliny představovaly jen haldu zaprášeného kamení. Pracoval za světla kahanu, postaveného na obráceném kastrolu, a večer si sám nahlas povídal, co musí druhý den zařídit, zapsat a vyzkoumat. Výsledkem bylo dílo, které by dnes zaměstnalo celé vědecké oddělení některého z dobře zavedených paleontologických ústavů. Jeho práce, kterou původně započal jako sběratelskou, brzy přerostla v badatelskou a po několika desetiletích vyústila v monumentální dílo, pro které se Barrande stal jednou z nejvýznamnějších postav dějin vědy. Jeho hlavní práce dostala název Systême Silurien du centre de la Bohême (Silurský systém středních Čech) a svým rozsahem předčila všechny ostatní paleontologické práce té doby. V době Barrandovy smrti čítalo jeho vydané dílo 6 887 stran a k tomu 1 087 kreslených příloh velkého formátu. Celkem dvaadvacet svazků vážilo úžasných 62 kilogramů, dalších sedm svazků bylo navíc připraveno k tisku.

Vědcův štědrý odkaz

 

Je známo, že na sběratelskou činnost přes půl milionu franků. Platil zejména své anonymní armádě sběratelů z řad skalníků, kteří mu nosili objevené zkameněliny. Bez jejich práce by sotva mohl odkázat Národnímu muzeu na 1 200 beden zkamenělin. O Barrandově charakteru vypovídá také to, jak se zachoval, když zjistil, že jej někteří skalníci okrádají odprodejem části zkamenělin překupníkům – pouze si povzdechl, že kdyby jim mohl platit víc, nechovali by se tak nečestně. V poslední vůli navíc odkázal 10 000 zlatých pokračovatelům na dokončení svého díla.

Barrande odkázal všechny sbírky Čechám, přesto však zůstal Francouzem a odmítl například čestné občanství města Prahy. Příznačné je, že zachoval věrnost i svým přátelům a chlebodárcům, a z tohoto důvodu odmítl členství ve Francouzském institutu, jenž neuznával nároky jeho krále. Barrande se nicméně svému novému domovu odvděčil množstvím vědeckých názvů českého původu, které dával svým objevům. Jeden mlž se například na počest Nerudovy matky jmenuje Babinka. Joachim Barrande zemřel 5. října 1883 na zápal plic krátce poté, kdy dorazil do rakouského Frohsdorfu vyřizovat pozůstalost svého někdejšího žáka Jindřicha hraběte z Chambordu. Je tedy pohřben na rakouské půdě, množství památníků a místních jmen ho však připomíná i u nás. Vždyť, kdo by neznal Barrandien, Barrandov či Barrandovské skály?

   Vzhledem k tomu, že Barrande i Neruda si byli poněkud podobní, vzniklo časem podezření, zda francouzský inženýr neměl ke služce Barboře Nerudové (1795–1869) až příliš velkou náklonnost, jejímž plodem se stal právě náš významný literát. Jedinými indiciemi pro tuto myšlenku je však pouze určitá fyzická podobnost a také nadprůměrná inteligence obou mužů. Ve skutečnosti byl Neruda spíše jakýmsi neoficiálním adoptivním synem, ke kterému si Barrande do jisté míry vypěstoval otcovský vztah. Neruda mu ve svém díle věnoval nejednu vřelou vzpomínku. Na druhou stranu ale také hořce vzpomínal na chvíli, kdy svému učenému vzoru přinesl na ukázku malou sbírku zkamenělin pro určení, Barrande v ní však objevil cosi zajímavého a celou ji Nerudovi zabavil. Možná právě tehdy ztratil český národ vědce, ale nalezl básníka.


 

Kam dál:

Perla zHELPkontaktySS FacebookTato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.sponzorFio banka Domu